Leontýna, 3. A

CO SE DĚJE V MÉM POKOJI, KDYŽ TAM NEJSEM

Když odejdu do školy, to byste mi nevěřili, jaké se v mém pokojíčku dějí věci! Plyšáci si malujou, kreslí mě a sebe, jak si s nimi hraju. Ale někteří plyšáci jsou trochu neposední a nezavírají pořádně fixy. Fixy je napomínají: „Zavírejte nás pořádně, nebo vám vyschneme a budete si kreslit jenom s pastelkami!“ Inu, tak to někdy chodí. Ehm... Ano! Malá žárovka vyskočí z lampy a svítí jim na to malování, i když ji lampička volá zpátky, že někdo uvidí světlo. Miminka se samozřejmě musí hlídat, takže je hlídají panenky, kterým je víc než šest. Nesmíme zapomenout na kostky! Ty se stavějí do měst a soutěží o největší věž. Čtete rádi? Já ano a moji plyšáci také. Zrovna jednou, když jsem je viděla, si četli moje knihy a usmívali se u toho. Ale někdy se plyšáci leknou, nevidí žádné obrázky! Vidí jenom prázdné rámečky! A najednou uvidí postavičky z jejich knih, jak se protahují a jedna z nich říká: „Já jsem tam byla zamrzlá jako v ledu. Teď se musím pořádně protáhnout!“ Ještě tady pár věcí mám. Z obrazu lezou sovy a krouží kolem lustru. Vějíře tady taky nejsou k ničemu. Ovívají plyšáky, kterým bylo horko, až jim je málem zima. To všechno se děje v mém pokojíčku, když se dívám klíčovou dírkou.

Je tu všechno, co má dobré vypravování mít - přímá řeč, krátké věty, vykřičníky, napínavé situace, odmlky. Dokonce i řečnická otázka. Moc dobrý text, jako od mnohem staršího autora.

Jen je tu malá logická nesrovnalost - na začátku čteme, že vypravěčka jde do školy, na konci, že se kouká klíčovou dírkou.

Jana M.