Vojta, 3 .A
CO SE DĚJE V MÉM POKOJI, KDYŽ TAM NEJSEM
Když u nás doma nikdo není, ožívají v mém pokoji hračky. Když jsou dveře do mého pokoje otevřené, tak se hračky bojí a radši všechny vylezou na nejvyšší místa, kam dokážou vylézt. To proto, aby je nerozcupoval náš pes. Když jsou ale dveře zavřené nebo je pes pryč a kočka také nespí v mé posteli, hračky mi z aktovky vyndávají mé učení a píšou mi do sešitů a čmárají mi do učebnic. Některé hračky mi chtějí pomoci a snaží se psát tam správně, ale protože nechodily do školy, občas udělají chybu. Pár hraček mi ale do učebnic naschvál čmárá, dělají schválně chyby a nejradši by mi úplně všechnu školu rozcupovaly a rozmočily.
Před rokem jsem dostal velkou plyšovou lvici po svojí tetě Anetce a ta mi jednou v noci vyprávěla příběh: Anetka jednou jako malá dostala fůru nových hraček a měla jich plnou palandu. A jelikož hračky byly nové, tak nevěděly, že je hned za dveřmi zuřivý kocour Garfield. Možná by se to byly dozvěděly od starších hraček, ale ty byly zamčené ve skříni. Když hračky uviděly, že Anetka zavřela dveře pokoje, najednou ožily a hrály si v jejím pokoji. Ale pak je napadlo, když se koukly z okna, že byt je větší než jen ta jedna místnost. A tak se chtěly dostat za dveře. Snažily se dveře otevřít. Napadlo je ze sebe udělat velikánský žebřík. Ten nahoře pak otevře dveře a všechny hračky budou v bytě. A povedlo se! Řekly si: „Výborně, v bytě nikdo není!“ V tom se ovšem mýlily. Žádný člověk tam nebyl, ale byl tam zuřivý kocour Garfield. Hračky prohledávaly byt a najednou uslyšely, jak někdo otevřel dveře. Všechny se rychle schovaly pod křesla. Najednou se zpod jednoho křesla ozval strašlivý řev. A pak se zpod něj vykutálela hlava plyšové kočky. Všechny hračky utíkaly a za nimi se hnal Garfield. Hračky vběhly do Anetčina pokoje a přibouchly za sebou dveře. Od té doby už z pokoje nikdy nevycházely a raději se držely horního patra palandy. S plyšovou kočičkou to naštěstí nakonec dopadlo dobře. Anetky maminka - moje babička - jí hlavu přišila a kočička byla zase v pořádku.
To jsou vlastně příběhy dva - ten první je tak trochu „narychlo“, možná aby přesně plnil zadání. Ten druhý je moc pěkný a má opravdu všechno, co má mít vypravování příběhu: je napínavý, zajímavý, má zápletku, úvod i zakončení, i promluva tu je. Velkou pochvalu zaslouží nápad, že historku vyprávěla lvice.
Jana M.